Vajíčková kalamita

Znají to téměř všechny mámy. Nebo alespoň ty, co si to neumí lépe uspořádat. Takovým se nemoc připlete pod nohy, když to nejméně potřebují. Asi jako mně.

Když se ráno probudíte s hlavou, po které vám celou noc přinejmenším tancovali, do nosu vám nacpali neprodyšné tampóny a to, čehož pachuť cítíte v krku, raději znát ani nechcete, víte, že je zle. Protože tam, kde by jiné ženy nasadily teplý svetr s pletenýma ponožkami, šálek horkého čaje a teplou délku s maratonem oblíbeného seriálu, a kde by muži byli už dávno po smrti, nezbývá matkám nic jiného, než se vzchopit a fungovat, jak je to jen možné.
O něco takového, jako je nemoc, jsem zakopla zrovna minule. A protože marodím opravdu málo a chemii v podstatě nepoužívám, když už nemoc přijde, stojí to opravdu za to.
Tentokrát si to vybrala uprostřed malování ložnice a pečení cukroví. To je skvělá kombinace sama o sobě, no uznejte sami.
Ale člověk se nesmí dát, že jo.
Máma zvládne naprosto všechno a nic ji neporazí.
A děti nesmí vycítit slabost, protože to je vstupenka přímo do pekla...

Tak přesně tyhle zásady jsem nedodržela.
Statečně jsem se nechala vláčet z jedné místnosti do druhé, skákat po sobě na gauči i po posteli a zvládla jsem i podle potřeby krmit. Ale potom, co začalo moje vstávání a sedaní připomínat spíše hroucení a vzpírání v posilovně, začala jsem zvažovat svoje možnosti.
Zamknout děti do skříně nefunguje. Už jen proto, že nemáme skříně na zámek. Zavolat někomu SOS v úvahu také nepřicházelo a vydržet takhle ještě několik hodin, než bude někdo volný k dispozici, bylo nereálné. Takže se jedinou možností stalo riskovat a jít si prostě na chvíli lehnout. Alespoň na hodinu nebo dvě, dokud ta nejhorší horečka nepomine. Jenomže to, co vám někdy projde, nemusí projít po každý. Tuplem ne u dětí. A namlouvat si, že si jen lehnete a rozhodně neusnete, je přinejmenším naivní. Alespoň u mě.
Proto jsem do pár minut po zabednění dveří, puštění oblíbené pohádky a zásobení vším potřebným, usnula jako špalek. A protože jsem zodpovědná matka, každých 30 minut jsem se budila a po sluchu přes zavřené dveře kontrolovala, jestli jsou děti naživu. Byly a podle všech dostupných indicií se i docela dobře bavily. Takže vlastně jako jindy, když jsem je nutně potřebovala něčím zabavit. To mě ukolébalo ke sladké neopatrnosti. A tam nastal ten zlom.

Byla jsem velmi necitelně vytrhnuta z poklidného dřímání hlasitým křikem dalšího člena rodiny, který po nečekaně brzkém příchodu domů objevil něco, čemuž se mohl klidně říkat pokus o Picassa, Jamieho Olivera a velikonoční výzdobu v jednom. A jak tomu tak bývá, chlap, ke všemu po padesátce, pro tohle kreativní vyžití nemá prostě nejmenší pochopení. Mně ovšem v mém rozespalém a stále značně mizerném stavu chvíli trvalo, než jsem vůbec pochopila, co se vlastně stalo.
Takže když jsem se vymotala z deky a otevřela dveře, zaostřila jsem na cosi žlutého v domnění, že pustili psa do pokoje a ten prostě hodil ukázkovou šavli. Jenomže vzápětí jsem si uvědomila, že ani při nejlepší snaze by se netrefil přímo do autíčka. To vyvolalo neblahé podezření, následně potvrzené příchodem do chodby.
Nejen, že se vajíčka válela rozbitá po pokoji i chodbě, nějaká se našla i v kuchyni, v koupelně a zbytek samozřejmě ve spíži, kde trůnila Moučná královna na donesené židli, do půl těla zasypána hladkou moukou. Alespoň byla natolik uvědomělá, že si při pohledu na moji mrtvolnou barvu ve tváři sypala mouku na hlavu místo popele.

Kalamita byla tedy dotvořena, tak co jsem mohla dělat?
Rovnou jsem zamířila pro hadr s vodou a dala se do stírání rozbitých vajec. Potěšující na tom bylo, že v závěru jich bylo na padrť jen málo a zbytek se bezpečně vrátil na svoje místo. Alespoň prozatím.
I mouku jsem z větší části zachránila a vniveč přišla jen zanedbatelná část. Horší to bylo s dostáváním žloutků a bílku z podlahy, která se neustále lepila. Nakonec jsem ale vajíčka přeci jen pokořila. A jako bonus navíc mi po nich zůstala pěkně lesklá podlaha. No nevyplatí se to?
Mláďata, z nichž starší bylo k nerozeznání od mlynáře a mladší si zúčastněně keclo do vajec, aby v tom nebylo úplně nevinně, putovala do vany, odkud za trest nesměly vylézt, dokud nebude všechno na svém místě. A já se nevzmohla na nic víc, než se nad celou vaječnou aférou pousmát s myšlenkou, že jsem to pro jednou opět nezvládla a bez dětí by to vlastně nebyla žádná sranda. Protože kdo by chtěl marodit v klidu a pohodě?